Jsme jedni z nich, a stálo to za to… (pro čtenáře po padesátce)

 

Podle dnes platných zásad a omezení bychom my, jako děti narozené v 50tých a 60tých letech, neměli žádnou šanci přežít…

 

Naše postýlky byly malované barvou, která obsahovala olovo. Neměli jsme žádné zdravotně ověřené flaštičky na medicínu, žádné pojistky na dveře, okna a zásuvky ve zdi a když jsme jeli na koloběžce nebo kole, tak bez ochranné přilby. Vodu jsme nepili z láhví, ale mimo „pitný režim“ a rovnou z hadice nebo vodovodu, jedli jsme i trávu, hlavně šťovík… Mazali jsme si na chleba skutečné máslo a pili limonády s cukrem – a nebyli jsme obézní, protože jsme si hráli hlavně venku. O jednu láhev jsme se dělili se všemi, a nikdo z toho neumřel. Hodiny jsme stavěli vozejky na ruční táhla z nepotřebných věcí a až v pangejtu jsme poznali, že nemáme brzdu.

 

Hned ráno jsme vyrazili ven a vraceli se domů, až se navečer rozsvěcely lampy, aniž by nás někdo svolával mobilem.

 

Neznali jsme Playstation, Nintendo, eller X-box ani televizní hry, surround sound, chatrooms, internet a mobil… ale měli jsme hodně kamarádů a žádný z nich nefetoval. Padali jsme ze stromů a klepadel na koberce, lámali jsme si ruce i nohy, vyrazili si zub a pořezali se, kde se dalo – ale nikdo nebyl za ty úrazy žalován. Mohli jsme si za to sami. Ke kamarádům jsme chodili tak samozřejmě jako domů, celé hodiny jsme si tam hráli na zemi uprostřed kuchyně, pletli jsme se dospělým do řeči a nikdo nás neokřikoval.

 

Poslední desetiletí se vychovávají děti pro úspěch, jako dobrá investice.

 

My jsme měli volnost, dokázali jsme se vcítit a uměli si sami s lecčím poradit – bez návodů proti šikaně a výcviku zásad asertivity.

 

Chválabohu jsme zažili tohle velké štěstí dřív, než nás zákonodárci, důstojníci a různí „specialisté“ vzali do ruky. A ty jsi jeden z nás…

Blahopřejeme!!

 

zpět